Reportáž Trofeo Mandeli Garda Torbole
Již delší dobu sleduji videa z finnařských regat na Gardě. Kromě vyhlášeného podzimního Malcesine se ještě koná v půlce března Trofeo Mandeli v Torbole. Protože na podzím v daném čase obvykle lozím po stromech a sklízím jablka, zvolil jsem s určitými obavami jarní variantu. Závod má stejnou úroveň (mezinárodní regata počítaná stejným koeficientem do světového žebříčku), jen účast je vzhledem k termínu a počasí nižší, v podstatě je jen pro odvážné.
Na vrcholcích hor je z vody vidět sníh a voda má 9°, takže regaty se spíše zúčastňují Norové, Dánové, Finové, Němci ze severního Německa Švýcaři, Rakušáci a pouze 3 domácí Italové (na ně je prostě ještě kosa). Celkově 35 lodí. Problémy začaly už po cestě, před Insbruckem se urval blatník na vozíku a ohobloval gumu že ji bylo třeba vyměnit. Blatník už jsem nenašel, nevím, kde upadl. A protože bez rezervy nebylo dobré tak dalekou cestu podnikat, vyměnil jsem v Innsbrucku všechny 3 gumy na vozíku. Díky pozdnímu příjezdu už jsme nestihli dát loď za bránu klubu a řešili, kde může v noci stát auto bez povolenky, kterou nám mohli vydat až druhý den ráno.
Nakonec jsme našli místo, které bylo zpoplatněné až od 15.3., tedy od dalšího dne, tak tam bylo možné jednu noc parkovat a modlil jsem se, aby loď před bránou nikdo neodvezl. Vše dopadlo dobře a v pátek v poledne se flotila vydala na první 2 rozjížďky. Silná jarní termika dala tak 8-12m/s, takže to bylo, kdo déle vydrží a fyzický limit mě usadil na 19té místo. V sobotu se jely 3 rozjížďky a trochu jsem se zlepšil na 15té místo, i když jsem vůbec nebyl spokojen, protože přede mnou byli soupeři, které třeba v Rakousku běžně předjíždím. V neděli naplánovali organizátoři poslední šestou rozjížďku start na ranní Vento, takže v 8 na vodu a v 9 start, a to určitě bylo pod 10°, ta ranní kosa zaleze pod kůži. Jel jsem od lodě hned doprava spolu s jasným vítězem Florianem Raudaschlem a světe div se, na horní bójce jsem byl první, pár metrů před ním.
Samozřejmě na zaďák 2x zapumpoval a byl přede mnou 200 m, ale i tak jsem udržel trojku a měl aspoň trochu radost z jinak protrápené regaty, celkově to dalo na 15té místo. Ten hlavní horor začal až po skončení závodu. Pravděpodobně během balení ukradli Martině batoh s doklady, peněženkou, bankovními kartami mobilem, prostě se vším. Nedělní odpoledne se změnilo v drama, neustálé hledání, neúspěšný pokus nahlásit vše na policii (karabinierri) soudruzi v neděli nemluví ani anglicky ani německy, nucené prodloužení pobytu do pondělka, volání na konzulát, náhradní doklady, zablokování karty atd. samé příjemné věci. Po závodě byl ještě jeden velký úkol v plánu, prodat Laser jednoho z kluků od Martiny výměnou za staršího (tréninkového) finna Devoti 1993, přejezd 3h cca 100km pod Benátky.
Výměna se zdařila, ale zpoždění znamenalo nocování na benzince u Klagenfurtu nad Worthersee s dvěma finny na přívěsu v osmi stupních (ale hlavně ne v Itálii). Dojezd domů až v úterý v poledne a dlouhá regenerace, protože to bylo fakt náročné. Regatu hodnotím po sportovní stránce na jedničku, kdo do toho chce bušit hned od jara, má možnost, dokonce Němci měli před regatou celý týden profesionální trénink s trenérem, škoda těch krádeží, to pak mimo jiné přispělo k mé neúčasti na Masters, kde byli také bohužel při zpáteční cestě naši rakouští přátelé AUT 11 okradeni. Italové styďte se.
Další cestu do Itálie si budu dlouho rozmýšlet.
